Přístup k tvorbě:
Intuitivní vs. deadlinový. Nejraději tvořím přirozeně, když se věci dějí, plynou a připlouvá flow. A tak. Ale někdy je nutné to vysedět, vydřít, je to řemeslo a patří to k tomu.

 

Zdroj inspirace:
Přátelé, rodina a vztahy, mé divoké mládí, lidé na ulici a pak hlubiny internetového lidu. Jo a reality shows. Na ty nesmíme zapomenout. Jsme díky tomu lepší lidi, nebo si to aspoň myslíme.

 

Prostředí, kde tvořím:
Naučila jsem se mít otevřené oči, uši i poznámkový blok, protože nikdy nevím, co se zrovna stane prostředím, kde něco vytvořím. Ale ty nejlepší nápady vznikají v posteli těsně před spaním a v letadle těsně před odletem.

 

Co ze mě dělá mě:
Svoji přecitlivělost tavím v empatii, své nedostatky v zábavu a když je nejhůř, všechno přiznám. (Ve smyslu: „Hm, tak tohle se zrovna nepovedlo. Nevadí, jdeme dál.“) A občas začít nahlas říkat, co se mi honí hlavou je strašně úlevné a lidé to často ocení.  

 

Jak důležitý je pro mě humor?
Nejvíc. Bez humoru není život.

 

Co pro mě znamená dobře odvedená práce:
Když se lidi usmívají, smějí, ale hlavně když mám pocit, že se v tom našli. Když si mě po akci vygooglí, začnou sledovat nebo mi napíšou, že „tohle přesně zažili taky“.
U moderování pak hlavně spokojený organizátor, protože to znám i z druhé strany.

​

Kdy jsem spokojená:
Když večer drží tempo, publikum je se mnou a nikdo nekouká do mobilu. A úplně nejvíc, když mě po akci někdo osloví se slovy, že jsem mu prodloužila život, že ho to bavilo nebo řekne: „Hele, já bych chtěl, abys tohle udělala i u nás.“ Nebo když si mě lidé doporučí. Anebo objednají opakovaně.